V letošním roce probíhá druhé sčítání (a poslední) sýčků. V loňském roce se ozývalo jenom 58 samců v rámci celé České republiky, což je alarmující a smutné. Ukazuje to náš vztah ke krajině a přírodě, neboť sýček býval naší nejhojnější sovou. Přitom sýček je k lidem velmi tolerantní, v současné době vlastně žije jenom v okolí […]
Category Archives: Zvířata a ptáci
fotografie živočichů
Nové galerie
Do Zoneramy jsem přidal dvě galerie fotek ze ZOO – jednu barevnou a jednu černobílou verzi. V ZOO moc nefotím, nějak to pro mě postrádá ten náboj, ale rád tam chodím (i když do té pražské moc ne, je tam skoro vždy narváno). A protože poslední dny bylo venku tak, jak bylo, tj. ošklivo, zabrouzdal jsem po archívu a zkusmo upravil nějaké fotky. Jsou pořízeny různými těly – od úplných začátků s tělem Nikon D70 a objektivem Nikon AF 70-300/3.5-5.6 až po dnešní D3s a AFS II 500/4. Fotky můžete shlédnout na Zonerama – viz vpravo nahoře.
ZOO PrahaPřidejte se k pátrání po sýčkovi
Vzácný zimní host, aneb potkat ledního medvěda na Václaváku
Nějak mi pravidelné přidávání článků vázne. Dílem pracovní vytížeností a hlavně mou pomalostí ve zpracování fotek. Byl jsem 14 dní v Mariánských Lázních a při té příležitosti jsem zajel do Merklína u KV se podívat na jednu ptačí raritu, zedníčka skalního (Tichodroma muraria). Na první pohled se jedná o celkem nenápadného a nezajímavého ptáčka, ale už na ten druhý se z něj vyklube krasavec. Z šedého mnicha se vyloupne parádník s červenými křídly, co vyhání ostatní ptáky z rajónu. A proč je rarita? Protože u nás vlastně vůbec nežije a potkat jej v Čechách je zázrak, něco jako lední medvěd na Václaváku. A ten se udál právě v Merklíně, kde si jej díky V. Teplému můžeme vychutnat. Poprvé jej zde viděl před třemi roky a udělal mu krmítka, na které se vrací již třetí zimu. Je to jediný pozorovaný jedinec v Čechách, další dva byli letos na moravské hroudě – Pálavě (viz pozorování na Birds.cz). Takže byla letos hodně úspěšná zima.
Ještě krátké video. Ač v Merklíně už zedníček krásně zpívá, tak zpěv ptáka na videu není autentický z Merklína, je to pouze pro představu o hlasovém projevu. Další podrobnější info o zedníčkovi třeba zde: Wikipedie, ČT – Živé srdce Evropy.Na skok za kozorožci
Během posledního říjnového víkendu jsem byl s dalšími třemi fotografy v Itálii. Byla to vlastně velmi rychlá akce, neboť ve středu jsem se o možnosti fotovýletu za kozorožci do italských Alp dozvěděl a v pátek jsme jeli. Vzhledem k tomu, že jsem v Alpách už nebyl mnoho let, tak jsem se neskutečně těšil. Kozorožci měli být vlastně takovým bonbónkem, třešničkou na dortu. Aspoň pro mě. A nakonec i byli. Organizátory byli Jiří Hřebíček a Ondřej Prosický, kteří v oblasti už byli a naplaveninami jsme byli já a Michal Mašík. Předpověď byla “příznivá” – mělo být hodně slunečno. I bylo.
Itálie – Gran ParadisoMám rád túry s batohem po horách a i když mě Ondra upozorňoval na velkou fyzickou náročnost prvního výstupu a doporučoval co nejlehčí fotografické vybavení, já si vzal to nejtěžší, co mám. Jiné totiž nemám. Výšlap z údolí od zaparkovaného auta do chaty, která je sice také v údolí, ale o dobrých tisíc výškových metrů blíže k obloze, byl skutečně zážitek. Vyrazili jsme časně zrána, kdy slunce ještě příjemně hřálo a po 200 metrech jsme uviděli lišku. V místní botanické zahradě. Vůbec si z nás nedělala těžkou hlavu a protože my měli techniku uvnitř těžkých batohů, tak se to obešlo bez focení. Na druhé straně cesty se po louce proháněla ještě liška druhá. Inu, Itálie. Po několika hodinách, litrech potu a litrech vypité vody jsme konečně dorazili do údolí. Čekala nás tu jedna otevřená místnost ve veliké chatě, hejnko kavčat žlutozobých před chatou a stádečka kamzíků okolo chaty. Kozorožci nikde.
Po pauze na rozdýchání jsme se rozdělili na dvě party a vyrazili hledat rohatce. My s Jirkou jsme toho dne nebyli “úspěšní”, neboť kozorožci byli úplně jinde než my dva. Zato Ondra s Michalem natrefili na stádečko o osmi kusech. Zatímco se úspěšnější věnovali kozorožcům, my se vrhli na kamzíky. Ti byli různě tolerantní, osamělí jedinci byli většinou přístupnější, a rodinky si držely odstup podstatně větší. I tak jsme něco vyfotili.
Večer jsme zjistili, že nespíme v chatě sami, společnost nám dělal mladý francouzský pár, který zde nocoval již od předešlého dne. Druhý den ráno jsme vstali ještě za hluboké tmy a šli pokoušet štěstí s hvězdnou oblohou. Východ slunce nám připravil nádherné představení, ostatně jako vždy, zvěčnil jsem kamzíka na pozadí stoupající mlhy prozářené ranními paprsky a poté jsme již šplhali k výšinám, kde byli včera kozorožci. A dneska nebyli. Tedy oni byli, ještě výš a naprosto nepřístupně, celý den pak na nás shlíželi pěkně zvysoka.
Nu což, sestoupili jsme zpět k chatě a cvičili se na kamzících.
Nastal poslední večer v chatě, Francouzi nás opustili a my osiřeli. Vstali jsme ještě dříve než předešlé noci a o to déle se věnovali pohybům hvězd. Během svítání jsme vystoupali až na hranici trav a čekali na kozorožce. Nakonec se objevili. Byť už bylo celkem ostré světlo, něco jsem nafotit musel, když už jsem se k nim doskotačil. Zvířata o jsou vcelku klidná, lidí nedbající, takže na focení nic náročného. Jenom ten terén.
Tím jsme se s kozorožci rozloučili, zabalili svých pět švestek a sestoupali zpět k autu. Samozřejmě se s námi rozloučila i liška v botanické zahradě. Po návštěvě místního Café u parkoviště jsme vyrazili na cestu domů. Co dodat. Dík spolucestovatelům. Bylo to pěkné a vrátil bych se hned. Fotky krajinek dodám. Věřím.
Břehule říční – pták roku 2013
Naše nejmenší vlaštovka se dočkala uznání. Stala se ptákem roku 2013. A plným právem. Vždyť v dnešní době může velmi dobře charakterizovat soužití ptáka s člověkem. Za časů, kdy člověk ještě nebyl hlavním tvůrcem krajiny, spoléhaly břehule na přírodu. Ale dnes už na přírodu spoléhat nemůžou. Jejich hlavní hnízdiště, kolmé písčité stěny a břehy se v přírodě už vlastně přirozeně nevyskytují. A tak osidlují pískovny, náspy, umělé stěny a jiné lidmi tvořené stěny. Bez těchto stěn by nebyly. Takže díky za pískovny.
Čáp bílý a čáp černý – ptáci roku 2014
Delta Dunaje
Jelení říje 2013
Jelení říje úplně změní situaci v horských lesích. Najednou je všude plno lovců, pomalu každý posed je obsazen lovci či myslivci a není radno se lesem procházet brzo ráno či pozdě odpoledne, nedej bože večer. A co víc, dokonce mi bylo členem mysliveckého sdružení zklamaně vyčteno, že jsem seděl na okraji louky 50 metrů od vesnice. Na louku samozřejmě chodili jeleni troubit a oni zde měli EURO hosta. Chápal jsem jeho zklamání, přišel o peníze, ale nechápal jsem, že chtěl lovit skoro ve vesnici. Ale i to je jelení říje…
Kamzík horský
Kamzík horský je vlastně horská koza, i když u nás spíše kopcovitá koza. V českých luzích a moravských hájích je možné natrefit na dvě populace – jedna je v Lužických horách, kde proti ní nikdo nebrojí a druhá žije v Jeseníkách, kde měla svého času na krajíčku. Teď už se snad situace vyřešila ku prospěchu přírody. Níže uvedení kamzíci jsou z Lužických hor.