Pižmoň severní zimní

Tak jsem dostal ve žhavém létě ke krutě zimním fotkám. Už jsem udělal galerii zimních krajinek norské přírody (zde) a teď přidám i hlavní hvězdu, za kterou jsme jeli. Pižmoň severní (Ovibos moschatus) je taková kozokráva. Vypadá jako kráva, ale má blíže ke kozám. Byť s hmotností až 450 kg by mu leckterá koza mohla závidět. Byl jsem za nimi už kdysi v létě a najít je nebyl problém, byli přímo u cesty. Namlsán jsem se vrátil téže zimy, neboť na sněhu či ve vánici vypadá to zvíře mnohem lépe. Ale ouha. V zimě jsem po nich marně pátral několik dní. Neobjevil je. Až s odjezdem jsem v poslední zoufalé snaze zvedl zrak na vyfoukané a místy holé vrcholky kopců. Byli tam. Slíbil jsem si, že se vrátím, když už vím, kam na ně. Slib jsem si splnil v letošním roce a málem jsem zase odjel s prázdnou. Mohu mluvit o velikém štěstí, že je Honza našel hned ráno po příjezdu, neboť v další dny jsme málem nenašli ani jeden druhého. Počasí bylo skvostné, severské. První ráno krásně slunečno, z vrcholu kopce jsme dalekohledem pátrali po širých pláních, oblých kopcích a nekonečných údolích v naději, že tam někde budou.     Ale najděte skálu mezi skálami. Tak totiž pižmoň z dálky vypadá. Jenom když se skála pohne, je naděje. Pohnula se. A několik skal se pomalu hýbalo. Radostně skočili jsme do sněžnic, zapřáhli se do saní naložených na třídenní bivak v pustině a vyrazili. Po čtvrt hodině jsem chtěl všechno zahodit a rozbít. Dětské saně nejsou vhodným expedičním prostředkem. Za několik hodin zoufalé dřiny jsme urazili sotva 5 kilometrů a rezignovaně hledali místo, kde zabivakujeme. Našli jsme je za kamenem. Vše jsme nechali na místě a jenom s foťákem a stativem jsme vyrazili do kopců. Oni pižmoni skutečně byli na kopcích. Bohužel po několika hodinách jsme si vůbec nebyli jistí, že tam na nás od rána čekají. Odpoledne jsme vystoupali na vrchol a pižmoni nikde. Šílené. Do toho se zatahuje a začíná sněžit. Zvedá se vítr. Dalekohledem objevujeme skupinu na dalším kopci za dalším údolím. Děs, cesta na celý den. Ještě v posledním záchvěvu zoufalství pokračujeme k jednomu z vrcholů kousek od nás. A pak mi Honza ukazuje. Jsou tam !!!  Do krve se nám vyplavil adrenalin a rázem je únava zapomenuta. Teď už je jenom nevyplašit. Jsme od nich celkem daleko, ale už o nás vědí. Zkouším fotit z ruky, ale je to nějaké divné, mám zamlžený hledáček a ostření se nějak nechytá. Přikládám to tomu, že jsem zpocený a technika se na těle orosila. Chvíli čekám, ale nezlepšilo se to.   Pomalu se šouláme k pižmoňům o trochu blíže. Zakládám foťák na stativ, docela se pronese, a koukám na čočku. Je plná sněhu. Hodně hudruju a zkouším to očistit. Už je to lepší a já už si dávám pozor. Naštěstí jsou pižmoni tolerantní a klidná zvířata. Trávíme s nimi nějaký čas, kdy za nimi putujeme vzhůru až k vrcholkům kopců. Což je do výšky téměř 1800 m n. m. Sněží tu vodorovně, jaký je vítr. Občas vykoukne slunce a pak zas bílo. Nevím jak dlouho fotím, ale když už se mi tělo neovladatelně třese a zuby drkotají, usuzujeme, že je čas návratu. Musíme si ještě postavit stan a hlavně najít místo, kde jsme nechali věci. Počasí nám ukazuje svou pravou severskou tvář. Šílený vítr nám rve slova z úst, zatáhlo se a je opravdu zima.   Vrátili jsme se do údolí a našli jsme i naše věci. Už byly zčásti zaváté sněhem, ale vítr byl silný a sníh se na nich neudržel, pouze se kolem utvořily závěje. Dalekohledem jsme ještě viděli na jiném svahu stádo sobů. A tím vlastně skončilo naše pozorování, neboť v noci vítr ještě zesílil, přihnaly se mraky a další dny jsme už neměli šanci něco vidět. Tři dny jsme  neviděli dál než 200 metrů. Takže jsme měli své štěstí vybráno hned první den. Ale stálo to zato.  Více fotografií jsem vložil na Zoneramu – klikněte.